Dana Mihulková: "Jeden lidský život nestačí, aby se člověk naučil všechno, co tato technika nabízí."

27.07.2021

Práce Dany Mihulkovej poznám už dlhšie. Nikdy som si ich nevedela spojiť s konkrétnym menom a ani tvárou. Až pred pár mesiacmi, keď mi kamarát Michal poslal odkaz na jej práce. A bolo rozhodnuté. Bude rozhovor. Komunikácia s pani Danou je užasná a jej práce sú neskutočné. Som rada, že sa do tohto rozhovoru rozpísala a snáď vás inšpiruje rovnako ako mňa.

Aká je vaša prvá spomienka na paličkovanú čipku? Kedy ste sa vy sama začala paličkovaniu venovať?

Jaká je moje úplně první vzpomínka, to vlastně nevím. Já jsem totiž v tomto smyslu neměla moc na vybranou a narodila jsem se (roku 1973) profesionální krajkářce, která navíc ještě pracovala z domova. Takže se ke mně klapot paliček možná dostával dokonce ještě před narozením. Mamka naplno začala znovu pracovat, když mi bylo jen pár měsíců. Podmínky pro matky na rodičovské dovolené tehdy zdaleka nebyly tak velkorysé jako dnes, rodiče přestavovali dům, po nějaké době následovali další dva sourozenci, ... Hodila se asi každá koruna a upřímně řečeno, dodnes nechápu, jak to zvládli. Díky tomu, že mamka pracovala z domova, nemuseli jsme aspoň do jeslí.

Odmalička jsem tedy vyrůstala s tím, že mamka celou věčnost vysedává u podušky - a vůbec mi to nepřipadalo divné. Dnešní rodiče se kolikrát mohou doslova přetrhnout, jen aby svým dětem zajistili nějakou tu zábavu - v mém případě bylo žádoucí, abych si pokud možno vystačila sama a nechala mamku pracovat (hodně jsem kreslila, v tom mě podporovali) a abych později dokázala převzít nejrůznější domácí práce a pochůzky, tak aby mamka u té podušky mohla ty potřebné hodiny odsedět.

Ona sama mě vlastně paličkovat neučila - já jsem v tom sice žila, sledovala jsem to, ale byla to pro mě naprosto všední a rutinní záležitost. Někde uvnitř jsem věděla, že se to mohu naučit, kdykoliv budu chtít, a že k tomu jednou určitě dojde, ale nějak jsem neměla důvod na to pospíchat. Viděla jsem, jaká je to dřina, když si tím má člověk vydělávat, a zase tak atraktivní mi to nepřipadalo.

Od páté třídy jsem začala chodit do krajkářské školy ve Vamberku. Mám na to takovou nepěknou vzpomínku - paní učitelka (už nevím, která z těch dvou) se totiž vyjádřila v tom smyslu, že je celkem zbytečné, abych tam zabírala místo, když mě to může naučit mamka doma. Nebýt toho, že mě tam tehdy osobně přivedla a předala teta Novotná (Vlasta Novotná, učitelka paličkování mj. v krajkářském učilišti, teta mého táty), byla bych se tam víckrát neukázala.

Naučila jsem se tedy základy, upaličkovala jsem si nějaké ty cvičné práce, zase kdovíjak pilná jsem ale nebyla, ono se tam také hlavně hodně povídalo a tak. Učili jsme se tak, že nám paní učitelky něco předvedly a my jsme to opakovali. (Píšu vědomě měkké i - chodil tam s námi totiž i jeden spolužák). Bez jakékoliv teorie nebo zasazení do kontextu. Ve 12 letech jsem paličkovala torchon, ale že se to jmenuje torchon, jsem se dozvěděla až někdy po čtyřicítce, v Německu J. Paní učitelky nám nikdy neukázaly žádné jiné hotové krajky, ani na fotkách, žádné knihy, časopisy, nikdy jsem neviděla nic, co by některá z nich sama upaličkovala. Nikdy nás nevedly ani nemotivovaly k nějaké vlastní tvorbě. Učebny jsme měli v nejvyšším poschodí Muzea krajky ve Vamberku, ale ani do toho muzea, o patro níž, nás nikdo nevzal. Nemohli jsme si ani sami vybrat, co budeme paličkovat (pokud ano, tak maximálně ze dvou nebo tří možností), a přitom v místnůstce v podkroví, kam jsme nesměli, byly skříně a zásuvky vycpané vzory na paličkování, které bych si byla moc ráda aspoň prohlédla. Nikdy jsem se k nim ale nedostala.

To, co jsem napsala, teď může vyznít nevděčně - jenomže zkrátka byla jiná doba. Tenkrát se zjevně vůbec nepočítalo s tím, že by člověk mohl samostatně a na vlastní pěst a odpovědnost cokoliv tvořit, a ta cesta, kterou jsem si později prošla třeba právě já, byla tenkrát naprosto mimo představy. Nechci kritizovat a soudit, naopak, chtěla bych jen vyjádřit radost nad tím, že jsou tyhle poměry snad už pryč. Za to jsem upřímně vděčná.

Během studia na gymnáziu jsem se paličkování věnovala jen minimálně, většinu volného času mi vyplňovalo učení a domácí práce. Trochu více jsem pletla, protože to byl jeden z mála způsobů, jak si vůbec pořídit něco na sebe. Velkou změnu pak přinesl Listopad 89 - systém zavedený ve VKV Vamberk (Vamberecká krajka Vamberk), kde byla mamka zaměstnaná, se začal docela rychle hroutit, paličkovat pak už nebylo co, dočasně byl výpadek v zakázkách nahrazen navlékáním korálků, až nastal úplný konec, krajkářky byly propuštěny a každá se musela o sebe postarat, jak uměla.

Mamka odmítla i jen uvažovat o tom, že by paličkování zanechala. Nastala taková divočejší léta, kdy musela pro alespoň nenulový výsledek vynaložit obrovské úsilí celá rodina, práce pro různé výtvarnice, která se mnohdy neodvíjela úplně šťastně, zkrátka to nebylo vůbec jednoduché. Mým úkolem bylo vytvářet pro ni vzory na paličkování (podvinky). Ty, které se předtím paličkovaly ve VKV, nebylo možné použít (autorské právo), a jinak jaksi nebylo kde brát.

To byl zřejmě okamžik, kdy jsem do toho tak nějak spadla J.

Trochu jsem pak paličkovala i během studia na vysoké škole, měla jsem dokonce nastěhovanou podušku a stojánek i na koleji. Když jsem se přestěhovala do vlastního bytu, zpočátku jsem se zařekla, že nic takového doma nechci (to, čím v té době procházela mamka, vypadalo příliš tragicky na to, abych toužila jít stejnou cestou), nakonec jsem si ale přece jen upaličkovala pár obrázků z časopisů na ty moje holé stěny - a už mi to tu zůstalo J. Za několik let jsem pak během mateřské dovolené ještě moc ráda zasedla k paličkování, byla to vítaná a příjemná změna, taková "odměna", trocha času jen pro sebe.

V navrhování jsem průběžně pokračovala, jednak mě to bavilo, jednak občas přišel nějaký konkrétní požadavek, který bylo potřeba splnit. Když jsem se pak v roce 2001 připojila k internetu, navigoval mě můj bratr na magazín LaceExpress. Nacházet svou práci několikrát za rok na stránkách magazínu, který jde do celého světa, a ještě k tomu dostávat honorář, to bylo něco úžasného. Výborná spolupráce nám vydržela až do zániku LaceExpressu v roce 2017 a zřejmě díky němu jsem si tak trochu "udělala jméno" v zahraničí.

Dalším takovým trochu přelomem pro mě bylo v roce 2013 zcela nečekané pozvání na festival umění a řemesel v Jeruzalémě, kde jsem více než dva týdny předváděla paličkování. Byla jsem žádána i o výuku, jak přímo na místě, tak později v Praze. Z dnešního pohledu vidím, jak jsem tehdy byla na něco takového krutě nepřipravená - ale vzala jsem si z toho velké ponaučení a hodně mě to posunulo.

Za prvé a především v tom, že jsem začala více spolupracovat se svou o 7 let mladší sestrou Irenou Ring, která mě do Jeruzaléma statečně doprovodila, a později se mi vlastně díky ní otevřely zase další cesty a možnosti, a hlavně jsme se pak obě začaly systematicky vzdělávat.

Absolvovala ste množstvo kurzov, predovšetkým v zahraničí. Zo všetkých, ktoré ste absolvovala ma zaujala Závěrečná zkouška vzdělávacího programu pro učitele paličkovaní. Môžete nám o nej povedať viac?

Právě proto, abychom byly na nějakou případnou další akci lépe připravené, přihlásily jsme se roku 2015 do kurzu v Schönsee - byl to vlastně pokročilý kurz pro učitele paličkování, takže to jsme napoprvé zrovna moc netrefily J, nicméně jsme kurzem bez problému prošly, zjistily jsme, jak to funguje, získaly jsme nějaké kontakty a vlastně vůbec poprvé právě informaci, že je v Německu možné se po absolvování určitých kurzů a zkoušek stát kvalifikovanou učitelkou paličkování. A jako kdybychom si to objednaly, nedaleko místa, kde moje sestra žije, se zanedlouho poté právě takový kurz otevíral. Přihlásila se a byla nadšená. Já jsem trochu litovala, že to mám přece jen dost z ruky, navíc jsem v tu dobu právě měla za sebou první konzultaci v rámci doktorského studia, ale když se pak ukázalo, že se mohu ke skupině v Německu ještě připojit, pokud si zameškaná témata doplním individuálně, studium Ph.D. jsem hodila za hlavu a začala jsem jezdit do Německa.

Jednalo se o velmi intenzivní kurzy 2x za rok, pokaždé asi 44 vyučovacích hodin, nabité teorií, kreslením technických výkresů podle belgického barevného kódu, naukou o materiálech, historií, didaktikou, pokyny, jak vést vlastní kurz paličkování, vlastně jsme si také musely samy připravit a odučit ukázkovou hodinu, ke každému tématu zpracovat vlastní návrh podle zadání přímo na místě a pak doma vypracovat ještě řadu domácích úkolů a veškerou dokumentaci pak předložit ke kontrole a ohodnocení. Dva kurzy byly věnovány torchonu, dva krajce cluny a dva páskové krajce (konkrétně ruské, milánské, schneeberské a idrijské).

Zkoušku jsme skládali z každého z uvedených typů krajek zvlášť, písemně, každá část trvala hodinu a půl - a měla jsem co dělat, abych to stihla. Lektorky (Barbara Corbet, Katharina Kern a Riet Delescen van Rijsewijk z Nizozemska) naše práce obodovaly, přičetly body, které jsme získali za předložené domácí úkoly, pak se výsledky ještě probíraly ústně a výsledkem byl certifikát Německého krajkářského svazu a v mém případě hned také nabídka na vedení kurzu během následujícího kongresu, což mi ale nakonec znemožnila koronavirová pandemie.

Kromě kurzů, které patří do této řady, jsme se ale přihlásily ještě na jiné, které s tím nesouvisejí - máme tedy momentálně "rozběhnutou" tylovou krajku a flanderskou krajku. Pokaždé nám to přinese celou řadu nových objevů a impulzů, milou společnost, pár dní, kdy nemusím myslet na svou práci, kdy nemusím reagovat na e-maily a tak - i to je pro mě takový balzám.

Po dokončení kurzu pro učitele paličkování se otevřela ještě možnost pokračovat dále, směrem k navrhování a samostatné tvorbě (s Yolande Beekmann z Belgie). Jeden kurz této řady byl zaměřený speciálně na začínání a ukončování, dále jsme měli tvary a linie, čekají nás barvy a struktury - až to zase bude možné.

Taktiež ste absolvovala program Erazmus +, ktorý je zameraný na paličkovanú čipku. Ako prebiehali tieto stretnutia a čo ste sa na nich naučila?

K tomu jsem se dostala neplánovaně a nečekaně, zkrátka jsem jednoho dne byla oslovena Annou Halíkovou, která právě dávala dohromady český tým. Předpokládám, že k tomu přispěla moje jazyková vybavenost a dlouhodobá úspěšná spolupráce (od roku 2004 pravidelně překládám do němčiny její časopis Krajka, občas do něj něčím přispěji).

Ukázalo se, že na sebe všechno nádherně navazuje, protože jsem byla díky předchozímu studiu v Německu perfektně připravená na to, co si pro nás partneři z ostatních zemí připravili - ve Vídni jsme totiž zase probírali torchon a technické výkresy v barevném kódování, zase jsme měli nauku o materiálech a historii. Při tlumočení se mi pak velmi hodilo, že už jsem tím prošla J. Následovaly páskové krajky v Itálii a ve Španělsku a cluny ve Francii. Co si na nás nachystají Němci, to se dozvíme zanedlouho, v červnu 2021. To bude poslední setkání v rámci tohoto projektu.

Při setkání v Praze v lednu 2020 jsem měla na starost také úvodní prezentaci a společně s Milenou Malinovou a mou sestrou Irenou Ring i výuku, takže pokud mám stručně vyjádřit, co jsem se naučila, musím říct, že opravdu hodně, a navíc jsem se tím dostala do pro mě úplně nové role. Setkání v Praze bylo poslední "předkoronavirové" - ve Francii a ve Španělsku jsme už byli bohužel jen virtuálně, totéž nás čeká v Německu. To je sice mrzuté, ale na druhou stranu, přesvědčit se na vlastní kůži, že takovou akci lze uspořádat a kvalitně provést i on-line, to také není k zahození.

Vo vašej práci dominuje predovšetkým tyl. Je to vaša obľúbená technika alebo máte iné preferencie?

Já nevím, jestli je to úplně moje preference - ano, mám vláčku moc ráda, ale ostatní techniky také. Jenom zkrátka nemohu dělat všechno najednou, nebo na něčem pracuji a něco chystám, ale prozatím to nezveřejňuji. Tak řekněme, že mám teď takové vláčkové období J. Časem snad dojde i na další nápady.

Navrhujete vlastné podvinky. Ako to vyzerá, keď takýto podvinok vzniká? Spomeniete si na nejaké atypické zadanie, ktoré ste dostala?Průběžně si poznamenávám nápady, pořizuji si náčrty. Jsem takový ten typ, který věčně něco čmárá - myslím třeba na schůzi, na školení a tak, když nemůže ruce zaměstnat jinak. Většinou se prostě odněkud objeví jeden nápad a od něj pak odvozuji spousty a spousty dalších variant. Někdy ten proud nebere konce a většinou je pak obtížné vybrat něco, co stojí za to také opravdu upaličkovat (já to pro sebe vlastně vidím upaličkované už předtím). Jenomže během paličkování se zase otevírají další cesty a možnosti. Stačí pomyslet na jinou barevnost, velikost, materiály - a už to jede.

Jestli se ptáte na konkrétní postup, tak většinou kreslím obyčejnou tužkou, někdy také stříhám, lepím, vytvářím si šablonky, které obkresluji, slepuji si 3D modely z papíru. Pokud je to něco, co musí být přísně symetrické, používám čtverečkovaný papír, případně kreslím v počítači (v programu knipling od Petry Pönisch). Při paličkování ale někdy nedodržím, co jsem si nakreslila, takže vypíchaný papírek potom oskenuji, vložím do programu knipling a v něm pak nakreslím podvinek přesně podle toho, jak jsem paličkovala. Pro vláčkovou krajku jsem si v počítači vytvořila rastry různých velikostí a do těch si pak dokresluji tužkou, co mě napadne. Po upaličkování ty vzory zase zakreslím do rastru v počítači.

Nejlepší je, když si mohu vytvářet, co chci, bez nějakých omezení nebo zadání. Podle toho, o co si ta technika sama říká, co sama umožňuje. Nicméně je pravda, že jsem v minulosti přijala nějakou tu "zakázku". V drtivé většině případů jsem z toho nakonec byla dost nešťastná, protože ne všechno lze v technice paličkované krajky vytvořit v požadované velikosti, a to už vůbec nemluvím o ceně. Byla to třeba všelijaká loga - jenomže některým lidem vysvětlit, že prostě ty oči nemůžou jen tak lítat ve vzduchu, že musí být všechno se vším nějak propojené a že to propojení zkrátka bude vidět, je docela potíž. Z nejbizarnějších požadavků bych jmenovala asi brož, asi 7 x 5 cm, tvořenou hlavami dvou čivav (podle fotografie), a to ještě s fleky na uších! Tak to si člověk vážně užije... Nebo zkažený zub - to měl být dárek pro paní doktorku. Chudák paní doktorka. Abych řekla pravdu, k těmto svým veledílům se raději moc nehlásím J.

Kde čerpáte inšpiráciu?

Ani nevím - nějak mi to odněkud do té hlavy proudí. Velmi často je tím spouštěčem materiál - když vidím klubko, napadá mě, co by se s ním dalo provést. Jindy zase nějaká struktura a její obměny. Prázdný rastr, na kterém se člověk může libovolně vyřádit.

Co nedělám a neumím, je takové to čerpání inspirace třeba z přírody - jako že si třeba vyhlédnu nějaký kousek kůry, ten si obkreslím a pak hledám, čím bych ho vyplnila. Tato metoda mi nějak nefunguje a nesedí.

Vediete kurzy v Rychnově nad Kněžnou, ale aj ďalšie menšie kurzy. Aká je to pre vás skúsenosť?

To je asi trochu přehnané vyjádření, v DDM Déčko v Rychnově nad Kněžnou se jedná vážně pouze o kroužek, od začátku října do konce května (pokud tedy právě neřádí koronavirus), jen hodinu a půl týdně (což je strašně málo) a jen v minimálním počtu účastníků. Jsem pracovně dost vytížená, nemohu výuce věnovat více času, bohužel. Dva větší kurzy, které jsem měla odučit v Německu, musely být přesunuty, něco jsem odučila na jedné akci v Itálii a v Praze na Erasmu, jak zmiňuji výše, ale celkově vzato s tím zase tolik zkušeností nemám. Třeba časem...

S akým materiálom sa vám pracuje najlepšie?

To je hodně různé a neumím to takhle obecně říct. Myslím, že jsem si vyzkoušela snad úplně všechno, včetně dracounu z pravého zlata. Každý materiál má svoje - a chce svoje. Hlavně je potřeba vždycky vybrat pro ten zamýšlený účel právě ten správný.

Ako vníma vaša rodina to, že paličkujete?

Tak to byste se jich musela zeptat J. Ne - já nevím, asi to zkrátka berou tak, jak to je. Nikdo mi v ničem nebrání, když potřebuji pomoc, mám se na koho obrátit, ale jinak to u nás zase takové téma není.

V poslední době mě ale velmi potěšila dcera, která se sice paličkování věnuje spíše sporadicky, protože má spoustu jiných zájmů, ale když už se do toho pustí, jde jí to skvěle. Doma jsem ji to nějak systematicky neučila, do kroužku (ke mně) chodila poměrně krátce, ale asi to tam někde má.

Aké sú vaše zámery s paličkovaním do budúcnosti?

Žádné konkrétní plány si nedělám - ono je pak stejně všechno jinak. Ráda bych dokončila ten návrhářský modul v Německu, to ale nezáleží jenom na mně. Uvidím, jaké další nabídky a možnosti přijdou. Pokud jde o navrhování, mám tady poznamenaných nápadů na několik životů, takže vůbec nemám obavy, že bych najednou nevěděla, co dál.

Před pár týdny jsme do světa vypustily soubor podvinků Ledové krystaly a už pracujeme na pokračování, protože, jak jsem zmiňovala, vždycky se současně vyrojí celá řada dalších možností, všechny se dají dále rozvíjet, nemá to konec. A spousta dalších věcí, do kterých jsem se chtěla pustit, mi tady čeká.

Keď práve nepaličkujete ako trávite voľný čas?

Když právě nepaličkuji, většinou pracuji. Jako překladatelka a korektorka jsem prací téměř neustále doslova zavalená, a když se mi podaří vyšetřit chvilku na paličkování, je to docela zázrak. Jinak jsem též matka a manželka, takže asi nemusím vysvětlovat, že mám většinou o zábavu postaráno. Ráda se jdu projít ven, za příjemného počasí projet na kole, sem tam rotoped, divadlo, kino, sauna, četba, tak nějak povšechně se zajímám o historii, vědu, přírodu, bylinky, výživu, jazyky a celou řadu dalších oborů.

Myslíte si, že má technika paličkovania šancu prežiť aj do budúcnosti?

Ano, myslím, a věřím tomu. A dokonce se ani nedomnívám, že by to s krajkou šlo nějak z kopce. Těch lidí, kteří se paličkováním zabývají, je po celém světě spousta, moderní technika napomáhá jejich propojení, každý, kdo má zájem a hledá, určitě najde, na koho se obrátit.

Mnohé krajkářky tvrdí, že je paličkování nakažlivé, jiné v něm vidí určitý druh terapie (sama to vnímám také tak). Mě osobně krajka nepřestává fascinovat - jde přece jen o dvě jednoduché operace (nakroutit, zkřížit), a výsledkem je tak rozmanitá škála výrobků. Stále je co objevovat a co zkoušet. Jeden lidský život nestačí, aby se člověk naučil všechno, co tato technika nabízí. Fascinuje mě také obrovská volnost, kterou člověk má, když něco tvoří.

Co naopak nesnáším, je odbytá, řemeslně nezvládnutá práce. Zejména, když je pak vydávána za umělecký záměr. Nemám ráda taková ta díla, na která se člověk obrazně řečeno ošklivě podívá, a hned přestávají držet pohromadě. V krajce už hodně dlouho hledám - a mnohdy i nacházím - něco, co by se dalo vyjádřit slovem uměřenost. Existuje také kniha (Umění uměřenosti, Svend Brinkmann), která to vystihuje naprosto dokonale. Všichni víme, že mnohdy stačí použít o jeden pár víc, nebo naopak o jeden méně, píchnout o zlomek milimetru vedle, zvolit o číslo silnější nebo tenčí nitě - a už to nějak není ono. Přitom se to optimální řešení ale nedá nějak přesně kvantifikovat (Němci se o to vehementně snaží již celá desetiletí, ale...) a člověk na to zkrátka musí mít oko. Pochopitelně se mi to nedaří pokaždé, ale pokaždé o to alespoň usiluji. A věřím, že o totéž máme usilovat i v životě - rozmyslet si, co všechno opravdu musím mít, a co už ne, kam všude se musím vypravit, a kam už ne, co všechno musím udělat, a co už ne - a tak dále J. Každý si v tom jistě najde to svoje.