Ivana Domanjová: "Ne vždy je život krajkářky procházkou růžovým sadem!"

15.07.2021

Práca Ivany Domanjovej ma očarila už dávno. Je nie len úžasnou čipkárkou, ale aj skvelým človekom. Prečítajte si rozhovor s ňou, kde mi prezradila niečo o svojich začiatkoch a aj ďalších cestách, ktorú nakoniec priviedli k tomu, že sa dnes plnohodnotne venuje paličkovaniu.


Paličkujete od svojich 14-tich rokov. Chodila ste do kurzu k Ive Proškovej. Aké boli začiatky a vedenie pani Proškovej?

Iva Prošková je mojí první učitelkou a vlastně i poslední. U nikoho jiného jsem v pravém slova smyslu paličkování nestudovala. A začátky? Ty byly velmi žertovné: na první hodinu jsem si donesla navinuté paličky, nití na nich bylo opravdu hojně. Jejich délka? Podle mé současné zkušenosti by vystačila na mnoho hodin paličkování a ne pouze na 2 základní hodiny, po které výuka trvala. Sukýnky nešly ani nasadit. Směr navíjení byl pochopitelně chybný a tudíž můj profesní start znamenal odmotání všeho materiálu z jednotlivých paliček a opětovné navíjení zvlněných perlovek. Celou dobu výuky, jak jinak. Dnes se tomu směji, ale tehdy mi nebylo moc veselo.


Študovala ste na strednej umelecko-priemyslenej škole obor Tvorba hračiek a dekoratívnych predmetov, aj preto, že obor čipky sa otváral iba každé štyri roky. Aké bolo študovať tento obor, keď ste vlastne chcela iný?


Samozřejmě jsem chtěla studovat krajku. Ale odborná škola, na které se vyučovala, otevírala maturitní ročník vždy každý 4. rok. Ze zdravotních důvodů jsem nástup nestihla a musela bych několik let čekat. Život tvoří změny, tudíž jsem zvolila studia na SUPŠ v Praze, obor hračky. Ale nelituji. Byla to práce s materiálem, velmi kreativní a to se hodí i krajkářce.


Po škole ste 15 rokov pracovala pre Úľuv, ako čipkárka. Aké úlohy ste dostávala? Čo vám táto práca priniesla a naopak, čo vám vzala?

Do Úluv jsem nastoupila dva měsíce po maturitě a vydržela jsem tam dlouhých 15 let. Každý měsíc jsem dostala určitý počet krajek, které jsem musela v dalším vypsaném termínu opět odevzdat. Bez ohledu na zábavu, nedostatek času i jiné " příčiny". A krajek bylo i 40 za měsíc! To podle jejich velikosti. Takže obrovská škola řemesla a velký trénink lístkoviny.

Obľúbila som si vašu knihu Krajkovaní o živote. Popisujete v nej svoj miestami neľahký život veľmi hravo, sviežo, povedala by som až humoristicky. Čo vás k tomu inšpirovalo?Při psaní knihy jsem si tak trochu uzavírala sama v sobě některé kapitoly života. A protože jsem v té době již učila, myslely si mnohé žákyně, že mám vlastně pohádkový a zábavný život. A tak jsem pomyslně zabila dvě mouchy jednou ranou: vypsala jsem se ze svých bolestí a neúspěchů a současně jsem ukázala, že ne vždy je život krajkářky procházkou růžovým sadem, i když tak navenek vypadá.


Počas materskej ste sa "prepaličkovala" a remeslo ste na nejaký čas zavesila na klinec. Neskôr ste pracovala v štukatérskej firme. Ako sa dnes pozeráte na toto obdobie?


Rodinná firma pochopitelně měla přednost před motáním nití a přehazováním paliček. A tak jsem pomáhala jak se dalo. Technické dokumentace, vyzvedávání fotografií, vysekávání intarzií do umělého mramoru... Zkrátka vše, co bylo třeba. A vlastně mi to ani nevadilo. Zase tvůrčí a kreativní činnost, i když v jiném oboru.


Vaše čipky sú ľahko odlíšiteľné od tvorby iných autoriek. Ako ste sa prepracovala k tak vyhranenému rukopisu?


Za vším hledejte studia hračky. Ta musí mít pevnou formu, žádné lehké pavučiny. A to mně vlastně zůstalo i dnes, při navrhování krajek. Vzhledem k tomu, že své krajky tvořím i pro laiky, kteří nemají s krajkou zkušenost, musí být jejich forma pevná a použité vzory stabilní. Aby zkrátka výrobky vydržely i hrubší zacházení.


S akým materiálom najradšej pracujete?

Materiál nerozhoduje. Rozhodně nepovažuji za pravou a tudíž jedinou možnou a správnou krajku tu ze lnu. Vždy vycházím z účelu, ke kterému je krajka určena. Takže paličkuji i z materiálů, které nejsou typické a tradiční. Klobouky dělám z lýka, s krajkou propojuji ruční papír i fotografie. Doplňuji cínované a porcelánové komponenty a vytvářím kombinované šperky... Zkrátka jak kdy. Podle nálady, s ohledem na téma přehlídky nebo vycházím z určité barevnosti, která mne v tom určitém období baví. V době, kdy bylo materiálů v obchodech opravdu málo, vznikla například kolekce ryb. Výstavní prostor jsem měla dlouho dopředu zadaný a ve skříni jsem našla pouze modrou a zelenou škálu přízí. Nebyl čas na hrdinství, téma výstavy vyšlo přímo z možnosti realizace krajek. Takže inspiraci hledám opravdu všude a mnohdy i velmi cíleně.

V už spomínanej knihe Krajkováni o živote spomínate aj hru s materiálom. Ako u Vás vyzerá takáto hra?

Základem takové práce je kreativita, odvaha a selský rozum. Svým žákyním často říkám, že při navrhování nové krajky musí vycházet z detailů, které nelze ovlivnit. V praxi to znamená, že tašku začínáme navrhovat od zapínání nebo jiné konkrétní ozdoby, kterou chceme použít. Ostatní, tedy tvar - materiál - vzory - velikost, to vše doplníme jako stavebnici. A i tak není jisté, jestli se konečné kouzlo podaří. V tom je právě to pravé a nefalšované krajkované dobrodružství.

Učíte paličkovanú čipku vo Vzdelávacom spolku umeleckých remesiel v Prahe už od roku 1992. Čo vám tieto lekcie prinašajú?

Výuka je náročná, ale velmi obohacující. Vlastně se nejedná o výuku. Jde o předávání informací a zkušeností mezi kamarádkami. Žádná učitelka, žádná žákyně. Oslovujeme se křestními jmény, tykáme si, zkrátka pohoda. Naše žákyně říkají, že se pro ně Spolek stává pomyslnými duševními lázněmi.

Je náročné živiť sa paličkovanou čipkou? Čo všetko to obnáša?

Jsem OSVČ a tudíž z pohledu zákona profesionální krajkářka. S odvody, daněmi a jiným administrativními úřednickými výmysly. Jako mnoho jiných profesí si musím sehnat odbyt. A nabídnout zákazníkovi to, co ho zaujme. Ne to, co si žádá, ale co mu nabídne jistou altermativu k obecnému konzumu. Že to není jednoduché, napadne jistě každého. A bude mít pravdu. Rohlík totiž koupit musíte, krajku vlastně k životu nepotřebujete. A tak svůj příjem sestavuji z mnoha jednotlivých aktivit, ale o to víc se můj život stává barevnějším. Zkrátka: opravdu se nenudím. A už dlouho. V dubnu 2020 oslavím 50 let od onoho památného dne, kdy jsem vstoupila do učebny k Ivě Proškové, měla opačně navinuté příze na paličkách a spolu s Ivou jsme je společně rozmotaly... Ivo, díky tobě mám krásný život!