Lenka Malátová: "Neberu to jako zaměstnaní, ale poslaní."

27.07.2021

Lenku Malátovú som po prvý krát spoznala prostredníctvom jej kníh. Pred pár rokmi som mala možnosť spoznať ju aj v osobne v Brne a absolvovať u nej niekoľko kurzov. Je pre mňa jedným z veľkých vzorov a preto bol pre mňa tento rozhovor poctou. Začítajte sa do čipkárskej cesty Lenky Malátovej.

Aké sú vaše úplne prvé spomienky na paličkovanú čipku?

Moje úplně první vzpomínka na paličkovanou krajku je v útlém dětství. Určitě jsem ještě nechodila do školy, kdy za mým dědečkem přijela návštěva z Vamberka a paní ukazovala svoji práci. Byl to fialový motýl a já na něm mohla oči nechat. Tak to byla první paličkovaná krajka, kterou jsem viděla. Také jsem s dědečkem jezdívala za jeho sestrou, která žila v Sopotnici, což je asi 10 km od Vamberka. Teta občas řečí zabrousila co dělají "ďoučata" za krajky. Dodnes nevím, jestli uměla paličkovat, ale jeji sousedka ano, to jsem se dozvěděla až v dospělosti na setkání ve Vamberku.

Návšteva výtvarného oboru na ľudovej škole vás ovplyvnila vo výbere budúceho povolania. Čo konkrétne to bolo?

Na Lidovou školu umění v Chocni vzpomínám s velkou láskou. Byl to můj úžasný svět vůní barev, pestrobarevných palet a čerstvě vypálené keramiky. Do "lidušky" mě přihlásil právě můj dědeček, protože to byl on, kdo mě podporoval v kreslení. Byl to můj medcenáš, kupoval mi barvy, papíry a vyjednal mi, aby mě vzali do výtvarné školy ještě před nástupem na základní školu. Pamatuji si, že paní učitelka mě musela podkládat štosem knih, abych dosáhla vůbec na lavici! Všechny děti tam byly o hodně větší a starší. Pomáhaly mi s vymýváním kelímků od barev, asi jsem ještě nedosáhla ani na kohoutek u umyvadla. Tam jsem chodila až do svých 14-ti let, pravidelně týden co týden a velmi ráda. Ještě se vrátím k paní učitelce o které jsem se dozvěděla až v dospělosti, jaká to byla osobnost. Profesorka Květa Rafaielová, akademická malířka, výtvarnice, kterou uznával tehdy celý západní svět a o které jsme doma skoro nic nevěděli, žila v ústraní malého města a její lidová škola byla "výtvarnou akademií pro děti". Vyhrávaly jsme soutěže na všech úrovních, od okresních kol až po ty celorepublikové. Spoustu svých žáků připravila ke zkouškám na umělecké školy a spousta absolventů je úspěšná.

Aké bolo študovať na Školském ústave umelecké výroby v Prahe?

Studium bylo velice zajímavé, ale časově náročné. Měli jsme tam mnohem více hodin, než na ostatních středních školách, díky navýšení praktických hodin. Výuka paličkování, vyšívání, tkaní a šité krajky byla po čtyřech vyučovacích hodinách! Což je celé dopoledne a k tomu hodiny kreslení - návrhové, figurální, ornamentální..., dějiny umění, technologie materiálu a veškeré všeobecné předměty jako na ostatních školách. Bylo běžné, že jsme začínali ráno v 7 a končili v 19 hodin. Škola měla vyjímku ze zákona o délce vyučování. Nikomu z nás to nevadilo, ani nám to nepřišlo divné, byli jsme na výběrové škole a ta nás bavila.

Po dokončení strednej školy s tak netypickým oborom, ste sa nebála, že by ste sa neuživila?

Ne, nebála. Bylo to ještě v době, kdy nám škola nabídla " umístněnky" volná pracovní místa v oboru.

Ako čipkárka a návrhárka ste rok pôsobila v ateliéri Otýlie Borskej. Aké bolo spolupracovať s touto výtvarníčkou?

Ano, k ní jsem se dostala po maturitě. Paní Borská byla velice zvláštní osobnost a jak se říká o mrtvých jen dobře. Byla s ní tvrdá škola života, ne tak profesní jako osobní.

Od roku 1987 žijete v Brne, kde ste už viedla radu kurzov paličkovania a paličkovaním sa živíte. Od toho roku sa toho veľa zmenilo. Ako svoje povolanie vnímate dnes a zmenila by ste ho?

Kdybych se měla znovu rozhodovat, určitě bych neměnila. Neberu to jako zaměstnání, ale poslání. Naučila jsem mnoho žen paličkovat a svými knihami k řemeslu přivedla určitě spoustu lidí. Je to smysluplné naplnění života.

Ktorá technika, rsp. väzba je vaša najobľúbenejšia a používate ju vo svojich prácach najčastejšie?

Na to se těžko odpovídá. Mám rada tu vazbu, kterou právě potřebuji. Nedělám v tom rozdíl. Když navrhuji, tak přemýšlím, komu a čemu bude podvinek určený a podle toho volím techniky.

S akým materiálom sa vám pracuje najlepšie?

Samozřejmě přírodní materiály len a bavlna.

Ako prebieha vznik nového podvinku a hotovej práce? Kde čerpáte inšpiráciu?

Inspirace ta přichází sama a kdekoli. To se nedá specifikovat. Hlavně je více nápadů, než se dá realizovat. Jsou věci, které jsou bleskové. Něco uvidím, například klubko nití a vím co z něho udělám. Pak jsou jiné krajky, jako úvodní Betlémy v knihách, o kterých přemýšlím třeba rok. Když si rozevřete všechny knihy a dáte je vedle sebe v pořadí v jakém vyšly, tak se v nich odehrává můj životní příběh. To jsem zjistila úplně náhodou, při čištění skel na výstavu a rozložení obrazů vedle sebe.

Práce, které jsou určené pro krajkářky k výuce vznikají tak, že si udělám podvinek v tužce, to upaličkuji, abych zjistila, kde má nedostatky a teprve po opravách je finální podvinek perem na pauzák, který naskenuji do počítače. Vše kreslím ručně, žádný stroj nemůže dát krajce duši, jedině lidská ruka.

Vydala ste už 5 knih o paličkovaní. Prečo ste sa rozhodla tieto knihy napísať. Aké to bolo ich písať a čo vám to prinieslo?

Tak jako všechno v lidském životě je náhoda, tak i mé knihy vznikly náhodou. V roce 1998 přišla do SVČ Lužánky paní redaktorka Leona Fousková, aby našla někoho, kdo se zabývá tradičním řemeslem a byl by ochoten o něm napsat knihu. Po předložení mého konceptu byla nadšená tím, že to je materiál na tři knihy! Ty byly a další spolupráce, letos již šestá kniha "Velká kniha paličkování", která výjde koncem roku.

Ako vníma vaša rodina, to že sa živíte paličkovaním?

Řekla bych, že normálně. Rodiče mě znají, manžel si mě vzal takovou, jaká jsem byla a syn si vybírat nemohl.

Čo si myslíte, že je najväčším úskalím v paličkovanej čipke?

Úskalí teprve přijde, až přespříští generace ztratí současné základy, které jsme nyní oprášili a vybudovali. Mám obavy z globalizace a multikulturního balastu. Pokud myslíte techniku, tak bezesporu lístkovina.

Čomu sa venujete vo voľnom čase, keď práve nepaličkujete?

Nejraději jsem na chatě v přírodě nebo na chalupě, kde máme velkou zahradu, tam se zregeneruji tak, že se ani nehnu a těším se na chvíli, kdy si zase sednu k herduli.