Romana Zmrzlá Galuszková: Když paličkuji, znamená to, že se cítím dobře.

27.07.2021

Romanu som spoznala pred pár rokmi. Najskôr prostredníctvom facebooku a neskôr aj vďaka kurzu v Krajnom. Jej tvorba ma od začiatku fascinuje o to viac som vďačná za tento rozhovor.

Predpokladám, že paličkovať ťa učila tvoja mama Zuzka Galuszková. Aké sú tvoje prvé spomienky na paličkovanú čipku a kedy si sa ju začala učiť?

Vlastně ano i ne, má mamka se s paličkovanou krajkou setkala na vysoké škole. Podle knížek pana Mišíka a paní Trandžíkové se naučila základy, ale s mým příchodem na svět, paličky odložila. Už si nevzpomínám, kolik mi bylo let, když ze skříně vytáhla paličkovaný okolek na kapesníček, ale vím, že už tehdy jsem si přála, aby mě to naučila. Musela jsem počkat do dvanácti let, kdy už jsem byla na to dostatečně stará. Naučila mě jen řetízek a pláténko, na víc si po letech netroufala. Zhruba v té samé době mamka zjistila, že v Liberci v domě dětí a mládeže pořádají kurz paličkované krajky, takže jsme se začaly společně učit tam.

Študovala si sklársku školu v Železnom Brode. Aký obor si študovala a čo ti táto škola dala?

Původně jsem si myslela, že na tuto školu půjdu studovat výtvarný obor zaměřující se na zpracování skla, ale nakonec jsem se rozhodla pro obor Technologie skla. Do školy jsem chodila ráda. Na chodbách bylo velké množství skleněných vitrín s výrobky studentů z uměleckých oborů, byl to nekonečný zdroj inspirace, jenomže poslední dva roky na škole jsem bojovala se zdravotními problémy a ve škole jsem často chyběla. Střední školu mám spíše spojenou s tímto obdobím a dala mi hodně spíše po lidské stránce v ujištění, jak skvělé jsem měla učitele a spolužáky.

Z pohledu krajkářství byla pro mě více obohacující až vysoká škola textilní v Liberci. Studovala jsem sice další technický obor - Netkané textilie a nanomateriály, ale v průběhu studia jsem se blíže seznámila s tkaním, pletením, předením apod. Více jsem začala rozumět materiálům, které v paličkování používám, také údržbě krajek.

Čo pre Teba znamená paličkovaná čipka?

Zpočátku to byla pouze další rukodělná technika, kterou jsem chtěla umět. Po pravdě řečeno mě ani moc nebavila a i dnes jsou chvíle, kdy se do paličkování nutím. U nás doma to bylo takhle, táta byl trenér atletiky, takže s ním jsem jezdila po závodech a byla každou chvíli na tréninku, s mamkou jsem jezdila na paličkování a po večerech jsme klapaly paličkami v obýváku u televize. S léty se můj vztah změnil. Našla jsem si na krajce to své, co mě baví. Ze všech rukodělných technik si mě paličkování dokázalo svou pestrostí udržet jako jediné. Když paličkuji, znamená to, že se cítím dobře. Ráda si na sebe vymýšlím komplikované vzory, aby mě to neustále nutilo nad prací přemýšlet. Stále bojuji sama se sebou, protože jakmile se přes nějaké složité místo dostanu, už mě to většinou dále moc nebaví. V současnosti je pro mě krajka převážně výzvou.

V tvojich prácach uplatňuješ predovšetkým vláčkovú čipku, ale vo veľmi špecifickom štýle. Ako si sa k nemu prepracovala?

Shodou několika náhod. Moje mamka hned od začátku věděla, že vláčková krajka je její srdeční záležitostí a že nebude spokojená, dokud se ji nenaučí. Já jsem vždy věděla, že je to nádherná krajka, ale nedokázala jsem si moc dobře představit, co z ní budu dělat. U nás se nedávají dečky na stoly, nenosí se kroje. Přesto jsem s mamkou jela na kurz vláčky a tam se ji naučila. Poté jsme dostaly příležitost vláčku samy vyučovat a během roku jsme v podstatě vyčerpaly vše, co nás napadlo, že bychom mohly touto technikou paličkovat. Takže během druhého roku jsme si s krajkou začaly více hrát a zkoušet, kam až nás pustí a co nám dovolí, a tak jsem se dopracovala k tomu, co dělám nyní.

Môžeš nám prosím popísať ako vzniká predloha na niektorý z tvojich návrhov?

Většinou to zahrnuje hodně rýsování, stříhání, lepení a gumování. Za ty roky mám doma nepřeberné množství nejrůznějších půdic ve všech možných tvarech, takže se často stává, že je různě kombinuji dohromady a skládám k sobě jednotlivé kousky. Často se stává, že stojím u kopírky a pomocí trojčlenky počítám, o kolik procent musím puntíky zvětšit, či zmenšit, aby na sebe přesně navazovaly. Většinou mám představu o tvaru krajky, kterou chci upaličkovat, případně mám v hlavě nějaký prvek, který chci vyzkoušet. Když si poslepuji půdici ke své spokojenosti, začnu vymýšlet vzor. Často se stává, že se mi vzor nevejde přesně do půdice tak, jak jsem si představovala, takže následuje druhé kolo stříhání papírů a slepování dohromady. Poté celý vzor obtáhnu slabým fixem, abych si dokázala lépe představit, jak bude výsledek vypadat. Většinou však poslední detaily dotvářím až během paličkování.

Kde čerpáš inšpiráciu?

Na tuto otázku neumím úplně přesně odpovědět, nejspíš nikde a zároveň všude. Při návrhu šperků mě často inspiruje pouhý fakt, že žiji v bižuterní oblasti, kde jsou k vidění šperky na každém kroku. Dále právě různé tvary půdic, které se mi dostanou do rukou. Představuji si, které prvky by do nich krásně zapadly. Někdy vymýšlím vzory na přání. V poslední době třeba s tématikou lidských dlaní. Tady se snažím být trochu tvůrčí, aby to nebyla pouze plocha vláčkové půdice ve tvaru ruky. V tomto mám trochu nevýhodu. Hned si všechny náměty snažím představit ve vláčkové krajce, které se jednoznačně věnuji nejvíce, ale někdy se technika k námětu vůbec nehodí a trvá mi dost dlouho, než mě vůbec napadne použít na to jiný typ krajky.

V roku 2017 si vyhrala zlatú paličku na Bienale českej krajky vo Vamberku. Za akú prácu to bolo? Aký si z toho mala pocit?

Práci jsem pojmenovala Ladička podle jejího tvaru. Soutěžila jsem v kategorii Krajka oděvní a interiérová - design, což mi připadalo jako ohromně široké téma. Rozhodla jsem se vytvořit krajku, která by se dala použít v interiérovém designu, současně jako krajka oděvní a abstraktní objekt. Myslím, že se mi to povedlo. Paličkovala jsem ji technikou vláčkové krajky v barevné paletě béžové, růžové až korálové. Využila jsem kontrastu matných nití a efektního metaluxu.

K účasti na Bienále jsem se nechala přemluvit, samotnou by mě to nenapadlo. V hlavě jsem měla jeden nápad, který neměl konkrétní tvar, ale spíše to byla taková technologická perlička, kterou jsem chtěla vyzkoušet. Později se to celé začalo na sebe nabalovat, až z toho vznikl poměrně velký rodinný projekt - mamka se mnou řešila materiály a barvy, táta vycpával herduli, kamarádka mi šila šaty na focení, já si zahrála na modelku, budoucí tchyně mi aranžovala stůl s použitím krajky jako středového pásu, budoucí švagr mi to celé nafotil. Den před odletem na dovolenou jsme s mým teď už manželem jeli doslova na otočku na vyhlášení. Pro něj to byla první krajkářská akce a vůbec nevěděl, co od toho čekat. Když poté řekli mé jméno, tak jsem samozřejmě měla radost, ale ne, že jsem vyhrála, ale že někdo ocenil můj nápad. Designově Ladička není něco, z čeho by si člověk tzv. sedl na zadek, ale po technologické stránce si myslím, že má hodně co nabídnout. Do dnes si pamatuji, jak můj muž řídil po cestě zpátky, koukal před sebe a pořád kroutil hlavou. Pak z něj vypadlo, že jsem úžasná, a kroutil hlavou dál. Myslím, že až v ten den pochopil, že si jen tak nehraju s paličkami, ale že mám možná krajkářskému světu co nabídnout. Paradoxně Ladičku nemám spojenou se Zlatou paličkou, ale právě s tímto výrokem mého muže.

Ako čipkárka mám stále problém s paličkovaním lístkov. Všimla som si, že na lístočky vo svojich prácach používaš často mulinku. Je to tvoj tajný typ na lepšie lístočky alebo je to v niečom inom?

Ono to vzniklo vlastně z nezbytnosti. Ve vláčkové krajce používám mulinku jako obtahovačku a u jedné krajky mě napadlo, že bych mohla využít toho faktu, že se sama skládá ze šesti nití, takže ji můžu rozdělit napůl, spolu s jedním párem z půdice upaličkovat lísteček, poté ji zase spojit a pokračovat s ní jako s obtahovačkou dál. Na to navázal nápad využít toho i v Krakovanské krajce, když ji včleňuji do klasické vláčky. Obtahovačkou přijdu k pecičkám Krakovanské krajky, rozdělím mulinku, upaličkuji pecičky a pokračuji ve vláčce dále bez přidávání a ubírání nití. Také jsem zjistila, že jedna nit z mulinky má až překvapivě dobrou pevnost a dá se z ní paličkovat i půdice. Takže se barevné krajky hned paličkují lépe, když má člověk takhle širokou paletu barev. Obecně ale mulinku na lístečky ráda používám, je měkká, hezky se dá dotahovat, krásně se rozprostře do plochy, takže lísteček je pak hezky jednolitý.

Si mamou ročného chlapčeka. Koľko času ti na paličkovanie zostáva?

Za celou dobu jsem stihla upaličkovat pouze jednu krajku, kterou bych za jiných okolností měl za víkend hotovou, teď to byla práce na dva měsíce. Ono je to také tím, jaké je naše dítko a jakou vyžaduje péči. Od třetího měsíce bojujeme s ekzémem, potravinovými intolerancemi, stále kojím. Takže o době, kdy by spal déle jak hodinu, si mohu nechat jen zdát. A přistihla jsem se, že na hodinu se mi k herduli sedat ani nechce, navíc pořád mám uši našpicované, až uslyším brekot. Ještě s paličkami chvíli počkám.

Zachytila som, že by si chcela vydať knihu s vláčkovou čipkou podľa tvojich návrhov. Máš to stále v pláne a v ako štádiu sa tento projekt nachádza?

Uvažuji nad tím už několik let a bláhově jsem si myslela, že bysse do toho na mateřské mohla pustit. Momentálně mám hrubou představu o tom, jak bych chtěla knihu pojmout. Poctivě si posledních pár let fotím postupy paličkování některých mých krajek a ukládám si je na flash disk. Ten jsem ale před synem někam poctivě uklidila, aby ho nesnědl, a od té doby ho nemohu najít. Takže dokud ho nenajdu nebo nebudu mít čas práce upaličkovat znovu, tak jsem na mrtvém bodě.

Aké máš okrem knihy ďalšie plány s čipkou?

Kdybych měla jmenovat ty z nejbližší doby, tak v příštím roce plánujeme výstavu. Chtěla bych dodělat internetové stránky. Vzhledem k situaci řešíme alternativní podobu workshopu opět v Krajném. Čeká mě konečně vymyslet podvinek s motivem ruky. Jedná se o rozjíždějící se projekt Moniky Houškové na podporu stacionáře Domovinka v Plzni. Dlouhodobé plány krom knihy žádné nemám.

Spolu s mamou organizujete letné kurzy čipky v Oldřichově. Ako sa ti učí niekoho paličkovať?

Teď už je to mnohem snazší, než na začátku, kdy jsem ve svých dvaceti letech měla radit ženám, které byly o generaci až dvě starší, než jsem byla já. Chyb v krajce si většinou všimnu velmi rychle, krajka prostě vypadá zvláštně, což mě upozorní, že je něco špatně. Pak až začnu zkoumat, co se mi nelíbí. Nejtěžší pro mě asi bylo odhadnout, jak taktně podat, že je tam chyba, kterou je potřeba opravit. Musím říct, že jsme měly štěstí na kurzistky, braly mě hned od začátku, takže teď už jsem si sama sebou jistější. Upřímně doufám, že nejsme s mamkou jen ty dvě, co hledají chyby, ale spolu se znalostmi předáváme i velkou dávku inspirace. Velmi mě těší, když vidím jejich vlastní a originální výrobky.

Kde sa môžu čipkárky o vašich kurzoch dozvedieť a prípadne sa na kurz prihlásiť?

Všechny kurzy pořádáme pod záštitou domu dětí a mládeže Větrník v Liberci, takže skrze ně. Doufám, že časem i z těch našich internetových stránek.